Cesta Jana Vondráčka (nar. 1966) k herectví nebyla nikterak přímočará, ačkoliv prvotní vliv lze vystopovat už v rodině - tatínek, pánský krejčí prvorepublikové zkušenosti i kvality, byl totiž vášnivý divadelní ochotník. Jan chodil od dětství do dramatického kroužku, ke studiu na konzervatoři ("byl jsem líný cvičit na housle, tak jsem se rozhodl pro hudebně-dramatické oddělení") však nebyl přijat. Studoval gymnázium a věnoval se hudbě (s vlastní kapelou), k divadlu se vrátil až během vojny (do Armádního uměleckého souboru se prý dostal díky nachlazení, které jeho hlas posunulo mezi málo obsazené basy). Prostřednictvím AUSu se potkal se svými dnešními kolegy Tomášem Turkem a Janem Bornou a zahrál si první "opravdovou" roli v inscenaci Ubu se vrací.
Po vojně se Jan Vondráček na konzervatoř přece jen dostal - pracoval tu v hudebním archívu, než se odhodlal odejít jako elév do loutkového divadla v Mostě. Následovalo studium na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU (po listopadu 1989 prudce se měnící), odchod s celým ročníkem do nové vzniklého Dejvického divadla, účast na mnoha festivalech, řada ocenění a nakonec spojení s dalšími kolegy v novém souboru Divadla v Dlouhé. Zde ho můžete vidét například v Tangu, Sestře úzkosti, Škole základ života a ve všech našich inscenacích pro děti. Od prosince pak rovněž v hlavní roli Mannova Kouzelného vrchu, který nyní připravuje reěisér J. A. Pitínský.
Jan Vondráček má dva syny - pětiletého Kryštofa a tříletého Vojtu, a o své ženě Kateřiné tvrdí, že je světice. Což je nejspíš pravda, protože jinak by nesnesla jeho neustálou zaneprázdněnost (když nehraje a nezkouší, skládá či nahrává hudbu k inscenacím). "Má to i své výhody," tvrdí J.V. "člověk si pak času s rodinou víc váží, chce si ty chvilky opravdu užít a zjistí, že mnohé spory jsou zcela malicherné a nezajímavé."